Miroslav Moravec si na přelomu třicátých a čtyřicátých let psal deník. Poslední větu, kterou do deníku napsal, byla při příchodu nového roku 1942. Zněla: „Rok 1942, do kterého vnášíme tolik nadějí…“ Ty se však určitě dle představ manželů nenaplnily. Oba byli zavražděni v koncentračním táboře Mauthausen ranou do týla 24. října 1942.
Miroslav Moravec se narodil 6. června 1905 v Ledvicích do rodiny Jana Moravce a Anny Moravcové, rozené Dandové. Miroslav Moravec měl ještě dva sourozence. O dva roky mladšího Zdeňka a nevlastního syna Jana. Miroslav byl římskokatolického vyznání.
Otec Jan byl obchodníkem a pocházel z chudé Vysočiny. Ledvice se pro něj na konci 19. století staly výzvou, jak naplnit svůj obchodní talent díky rozvíjejícímu se průmyslu v této oblasti. Postupem času provozoval v Ledvicích dva obchody se smíšeným zbožím. Podařilo se mu dosáhnout i úspěchu v politice, když se stal starostou Ledvic. Velmi se také zasloužil o vznik místní české školy a po vstupu do Sokola se stal jeho starostou.
Do Sokola začal chodit i jeho syn Miroslav. Postupně se vypracoval až do župního představenstva Krušnohorské župy Kukaňovy. Tím se dostal do blízkého kontaktu s čelními představiteli župy Kukaňovy, jako byl Jan Zelenka, Václav Novák a Bedřich Kubice, se kterými po okupaci spolupracoval v odboji. Politicky byl organizován v národně socialistické straně.
Se svojí budoucí ženou Annou Hrodkovou se poznal v červenci roku 1937. Anna Hrodková byla náčelnicí Sokola v Mostě, za který se zúčastňovala plaveckých soutěžích. Pocházela rovněž z obchodní rodiny. Hrodkovi měli v Mostě obchod s galanterií. Narodila 26. července 1912 v Mostu Františku Hrodkovi a Anně Hrodkové, rozené Šalové. Anna měla 3 sourozence, bratry. Jejich rodina přišla do Mostu od Kolína v době rozvoje průmyslu na Mostecku.
Společný sňatek uzavřeli Anna a Miroslav 26. června 1938 v chrámu sv. Františka v Mostě, kdy vrcholily přípravy na X. všesokolský slet v Praze, kterého se novomanželé zúčastnili. Slet byl pověstný hlavně tím, že členové župy Krušnohorské Kukaňovy prošli pod slavnostní tribunou tiše, bez zdravic, aby upozornili na svoji těžkou situaci v pohraničí.
V září v pohraničí vyvrcholil konflikt podněcovaný z Německa mezi německým a českým obyvatelstvem. Otec Jan Moravec se již před těmito událostmi prozíravě z pohraničí přestěhoval do Kostelce nad Černými lesy, kde si koupil dům, a dále provozoval obchodní živnost. Naproti tomu novomanželé Moravcovi i po odstoupení českého pohraničí Německé říši hodlali v pohraničí zůstat. Tlak německého obyvatelstva na Čechy, kteří v pohraničí zůstali, byl však stále velmi silný. V Ledvicích vyvrcholil v noci z 13. na 14. října. Tehdy po Ledvicích o půl osmé večer prošla asi 300členná tlupa, která se v 8 hodin zastavila před domem a krámkem Moravcových. Z davu se tehdy německy ozvalo: „Wir Moravec hinaus nach Tchechei!“ Moravcovi ven do Čech! Průchod tohoto davu se opakoval ještě dvakrát. Kolem desáté hodiny se z něj oddělilo asi 40 nejradikálnějších mužů, kteří byli ozbrojeni a vrhli se na domovní dveře Moravců, které hodlali vypáčit. Ty nějaký čas odolávaly, ale pod tlakem tak velkého davu nakonec povolily. Nevítaní hosté se nahrnuli do předsíně a drali se dál do vnitřku domu. Za kuchyňskými dveřmi se ve tmě krčili manželé Moravcovi. „Pak jsouce posilněn požehnáním manželčiným a pusinkou její a poprosení pána Boha o sílu v této chvíli otevřel jsem dveře.“ Když se Miroslav zeptal, co zde hledají, odpovědí mu bylo jen: „Hinaus, hinaus!“ Ven! Ven! „Zněl rozkaz rozníceného davu mladých známých tváří spatřených na chodbě rodného domu – vyhnali mne ven – u dveří domovních dostal jsem prvou ránu do tváře – od nejmladšího syna mlékařky a dalších nepočítaných, že tělo bylo poseto ještě druhý den jako od spalniček. Couval jsem před davem dotazujíc se jejich řečí, co že ode mne chtějí. Roznícený dav neznal jinou odpovědět nežli krev.“
Podobný útok se ještě tu noc jednou opakoval, ale to už útočníci do krámu nevtrhli. Pohmožděniny, které Miroslav Moravec při této potyčce utržil, si vyžádaly týdenní pobyt na lůžku. Tyto pogromy vyvolaly velký exodus zbývajících Čechů z pohraničí. Právě od těchto lidí se o situaci Moravců dověděli jejich rodiče v Kostelci. Ti přiměli manželský pár k tomu, aby se z pohraničí definitivně odstěhoval, a proto novomanželům v Konojedech zakoupili dům č. p. 99 i s obchodem. K vlastnímu přestěhování došlo až těsně před Vánoci, kdy do českého vnitrozemí odjel nejdříve Miroslav a dva dny po něm 23. prosince 1939 jeho žena Anna, která již v té době byla 5 měsíců v požehnaném stavu. Ten se naplnil 1. května 1939, kdy porodila dceru Annu. Za kmotra jí dokonce šel Josef Kopecký, tehdejší starosta obce.
Počátky podnikaní Miroslava Moravce v Konojedech nebylo zrovna lehké. Ve svém deníku dokonce píše, že reakce místního obyvatelstva byla zpočátku vůči němu nedůvěřivá. Nicméně od 1. ledna 1941 byl nucen zaměstnat jednu učednici a obchod rozšířil i o prodej uhlí.
Oproti jeho úspěchům v obchodě se neradostně vyvíjela situace v sokolském hnutí. Činnost Sokola byla v dubnu 1941 pozastavena a čím dál více sokolských představitelů se dostávalo do střetu s okupační mocí. Pravděpodobně proto v létě 1941 navštívil Moravce v Konojedech i se svojí rodinou Václav Novák, župní náčelník Krušnohorské župy Kukaňovy. V této chvíli jej požádal o potravinou pomoc pro rodiny, které ztratili díky zatčení, svého živitele. Po příchodu parašutistů do protektorátu se tato potravinová pomoc rozšířila i na parašutisty, které sokolská organizace v Praze začala ukrývat. Mezi ně patřili i příslušníci desantu ANTHROPOID Josef Gabčík a Jan Kubiš. Nezůstalo jen u tohoto druhu pomoci. Moravec udržoval kontakt i s příslušníky Sokola ve východních Čechách, kteří se transformovali do odbojové organizace S21B.
Po provedení atentátu dolehla i na Miroslava Moravce tíseň z toho, jakou reakci atentát vyvolal. Při návštěvě svého švagra Bohumila Hrodka krátce po atentátu byl totiž silně nervózní a říkal mu, že se dějí hrozné věci.
V druhé polovině července došlo k další vlně zatýkání, 18. července 1942 byl kriminálním komisařem Heinzem Janturem zatčen i Miroslav Moravec. Pro jeho ženu Annu si příslušníci gestapa přišli až 27. srpna 1942, kdy byla odvezena na celu č. 5 do Bartolomějské ulice. Oba manžele pak během září převezli do Malé pevnosti Terezín. Po jejich tajném odsouzení stanným soudem k smrti se 23. října ocitli v KT Mauthausen. Zde byli 24. října 1942, nejdříve manželka Anna v 10:46 a její muž Miroslav v 15:22, v odstřelovacím koutě zavražděni.
Dcera Anna byla v den zatčení matky převezena na zámeček na Jenerálce, kde byly postupně intervenovány děti rodičů, kteří podporovali parašutisty ze skupiny ANTHROPOID. V dubnu 1944 byly odvezeny do Svatobořic, a ještě krátce před koncem války byly převezeny do Plané nad Lužnicí, kde se dočkaly osvobození. Dle nařízení K. H. Franka je měl potkat stejný osud jako osud jejich rodičů. Měly být popraveny, ale až po vítězné válce.
Malou Aničku si po válce osvojili příbuzní ze strany její maminky. Paní Anna Kuželová se pravidelně zúčastňuje setkání „svatobořických dětí“, každoročních zádušních mší za 294 hrdinů odboje i zájezdů do památníku KT Mauthausen.
Rádi jsme jí byli s Iniciativou A. nápomocni v záměru odhalit v červnu 2019 na domku v Konojedech 99 pamětní desku připomínající hrdinství jejích rodičů.
Autor textu: Vlastislav Janík
Poděkování:
Komise historie Středočeského kraje děkuje panu Janíkovi za poskytnutí výše uvedeného vynikajícího textu o rodině Moravcových a za souhlas s publikováním článku.
