Mezi téměř tisícovkou jmen obětí z řad českého hasičstva v seznamu „Naši mrtví“ nalezeneme jediný záznam, jenž neobsahuje jméno konkrétní osoby, nýbrž celé rodiny. Jedná se o rodinu Brabencovu z Čisovic, jejíž příběh zaznamenala Obecní kronika obce Čisovice a několik dalších zdrojů. V kronice Sboru dobrovolných hasičů Čisovice o osudu této rodiny zápis není, avšak s ohledem na skutečnost, že za války kroniky psány být nesměly a příběh této rodiny přinesla kronika obecní s pozdější zpětnou platností, je dost pravděpodobné, že tehdejší pisatelé kronik nechtěli volit formu duplicitního záznamu.

Bohužel dnes již s přesností neurčíme, zda někdo z rodiny Brabencových zastával konkrétní funkce v hasičském sboru v Čisovicích, předpokládáme však, že se jednalo o řadové, resp. přispívající členy sboru. To však nic nemění na skutečnosti, že se jednalo o statečné občany, jejichž příběh nemí být zapomenut a od něhož v roce 2023, kdy vzniká tento článek, uplyne 80 let…

Vzpomínka bývalého kronikáře

Tragédii rodiny Brabencovy několikrát zpracoval Zdeněk Rychlý, bývalý dlouholetý kronikář obce Čisovice, člen Sboru dobrovolných hasičů Bojov (osada Bojov je součástí obce Čisovice) a nositel Titulu Zasloužilý hasič. Rodák z nedaleké obce Klínec se v roce 2003, ku příležitosti 60. výročí smutné události, podělil se čtenáři občasníku „Čisovické noviny“ s osobní vzpomínkou, již přinášíme v původním znění:

„Tehdy mně bylo 10 let. Zaujal mě vzrušený rozhovor mých rodičů a matčin pláč. Jako vždy zvědavý kluk jsem naléhal na rodiče, aby mi řekli, o čem hovořili. Musím předeslat, že mě a mou o tři roky mladší sestru vedli k tomu, abychom nikomu neříkali, o čem se doma mluví, kdo k nám chodí, že poslouchá otec cizí rozhlas apod. Vážnost tomu dávala matka vždy slovy: ´To by nás všechy zavřeli!´ Po delším naléhání se mi dostalo odpovědi, jaký osud potkal lidi z blízkých Čisovic.

 

Druhý den jsem si mohl na vlastní oči na obecní tabuli v Klínci přečíst německo-české oznámení o odsouzení 6 lidí za přechovávání osoby nepřátelské Říši. Vzpomínám si, jak lidé postávali u těchto růžověoranžových plakátů a rozrušeni si je četli.“ ^[1]

Výstraha pro ostatní občany

Na těchto zmíněných plakátech rozvěšených minimálně ve všech obcích v okolí Čisovic, zřejmě pro výstrahu ostatním občanům, bylo uvedeno:

„Dne 24. září 1943 byli popraveni 50letý Rudolf Matyášovský, 55letý Antonín Brabenec, 51letá Marie Brabencová, roz. Oktávcová, 23letá Božena Brabencová, 18letý Antonín Zamrazil, všichni z Čisovic, a 25letý Josef Berger z Prahy, jež odsoudil Sondergericht in Prag k smrti. Odsouzení aktivně podporovali státní policií hledaného komunistu v jeho snaze vyhnout se zatčení.

Der Oberstaatsanwalt

Bei dem Deutschen Landgericht in Prag.“[2]

Zcela jistě jste si povšimli, že mezi uvedenými jmény jsou také jiná nežli jména rodiny Brabencových. Co se týče Josefa Bergera, patřil do rodiny, neboť byl zetěm Brabencových (o jeho ženě Marii, jež nelehké období okupace přežila, se zmíníme později). O Rudolfu Matyášovském a Antonínu Zamrazilovi sice není zmínka v seznamu obětí z řad hasičstva, avšak jejich tragický příběh je natolik pevně provázán s příběhem právě Brabencových, že není možno jej vyjmout, ani by si to tito stateční lidé nezasloužili. Rozplétání příběhu však začněme vysvětlením, kdo byl onen „policií hledaný komunista“.

Ilegální odbojová činnost KSČ

Jedna z odbojových organizací, jež měla ve Středočeském kraji rozsáhlou síť v době okupace, byla komunistická odbojová síť. Dne 6. listopadu 1942 byl v Nebušicích zatčen O. Hornof, jenž byl napojen na ilegální krajské vedení KSČ. Posléze započalo zatýkání vedoucích jednotlivých obvodů, kdy v čele zbraslavského obvodu (do něhož spadaly zřejmě také Čisovice a blízké obce) stál jistý Jan Čerstvý z Lipenců, jemuž se podařilo před zatčením uprchnout. Jak správně tušíte, právě on byl oním hledaným komunistou, po jehož výskytu gestapo bedlivě pátralo. V Čisovicích v té době žil v domku při cestě k nádraží krejčí Rudolf Matyášovský, který: „…byl přesvědčením komunista, četl a doporučoval spisy K. Marxe a chodil prý často na tajné schůze do Kytína.“ ^[3]

Rudolf Matyášovský od 16. listopadu 1942 ukrýval Jana Čerstvého ve svém domku, který – jak jsme již zmínili – se nacházel u silnice vedoucí k nádraží, tedy na místě velmi frekventovaném. Z důvodu možného prozrazení odvedl tajně Matyášovský Čerstvého do domu Brabencových, jenž se nacházel na opačné straně obce, v těsné blízkosti polí, kde frekvence pohybu byla přece jen výrazně nižší. Bohužel však právě tato skutečnost ubrala na opatrnosti, neboť dle svědectví: „…v novém úkrytu se Čerstvý ani příliš neskrýval, pracoval s Brabencovými na poli a chodil na trávu až k Luckému mlýnu.“^[4]  

Prozrazení

Vyzrazení Čerstvého úkrytu však proběhlo v souvislosti s dalšími událostmi. Dne 19. srpna 1943 došlo k obklíčení hájovny B. Jeřábka v Kytíně, kde odbojová organizace KSČ přechovávala zbraně. Došlo k zatýkání a popravám mezi kytínskými občany a gestapo nepolevilo v hledání dalších osob napojených na tuto síť. V této souvislosti byla zřejmě gestapem odhalena stopa Matyášovského a možného ukrytí Čerstvého právě v Čisovicích. Gestapo vniklo 18. září 1943 do domu Matyášovských. Rudolf Matyášovský získal krátký čas, aby pověřil svého učně Antonína Zamrazila, aby rodinu Brabencových a Jana Čerstvého varoval. Dále pak: „…pod tlakem tvrdého výslechu a snad s jistotou, že Čerstvý bude již pryč, se přiznal, kde hledaný asi je. Gestapo velmi rychle dorazilo na udané místo. Prchající muž byl na útěku do polí k Mníšku proti Pánkově vile č. p. 212 zastřelen (prý mníšeckým četníkem).“ ^[5]

Nemilosrdné zatýkání

Z těchto řádků obecní kroniky je asi patrné, co se v rychlém sledu událo. Gestapo neodkladně vyrazilo k Brabencovým, kde po zastřelení Jana Čerstvého zatkli rodinu Brabencových – otce Antonína, matku Marii a dceru Boženu. Zatčen byl samozřejmě také Rudolf Matyášovský, v Praze pak zeť Brabencových Josef Berger, který zde pracoval jako pekařský dělník. Zdánlivě ušetřeny, tzn. že nebyly zatčeny, zůstaly Anna Matyášovská, manželka Rudolfa Matyášovského, a Marie Bergerová, dcera Brabencových, a to z důvodu těhotenství, svému osudu však neušly později.

Výstraha a možné nové Lidice?

Někdo však gestapu scházel, a to byl učeň Antonín Zamrazil, jenž po vyřízení osudového vzkazu u Brabencových uprchl do přilehlého lesa zvaného Hora. Gestapo se samozřejmě s tímto faktem nesmířilo a tvrdě zaútočilo na vedení obce s požadavkem lhůty 24 hodin, během níž musí být vydán Antonín Zamrazil, jinak by Čisovice s největší pravděpodobností následovaly tragického osudu Lidic a Ležáků v předchozím roce. Další požadavek nelítostného gestapa zněl 100 mužů jako rukojmích.

Vzpomínka první – tajná návštěva u rodiny

S odstupem 80 let je stále živá představa obrovského strachu a bezmoci, který tehdy čisovičtí občané museli zažívat. Dovolme si v tomto místě vložit dvě vzpomínky. První vzpomínka se traduje v rodině Ladislava Čížkovského, jenž byl za okupace totálně nasazen do Říše. V domku uprostřed Čisovic, kde dodnes žijí Čížkovského potomci, na něho čekala manželka Anna s dcerkou Jiřinou. Ladislavu Čížkovskému se podařilo nepozorovaně „načerno“ odjet z Říše do Protektorátu navštívit tzv. „na otočku“ svou rodinu. Přijel onoho osudného 18. září 1943. Byla to sobota, tehdy samozřejmě pracovní den, ale i tak se těšil na strávení krátkého času do neděle s manželkou a dcerou.

Společně se vypravili na procházku do lesa Hora, aby se lépe skryli před zraky ostatních. Hora (ve skutečnosti zalesněný kopec) se nachází v úrovni domu rodiny Brabencových. Skrze stromy z lesního porostu zahlédla rodina Čížkovských auta gestapa přijíždějící k usedlosti Brabencových. Ač ani jeden netušil, co se stalo, bylo ovšem zřejmé, že je zle. Rychle se vraceli domů, ve strachu, aby Ladislav nebyl kontrolován gestapem. Naštěstí se tak nestalo. Ladislav doma popadl svou aktovku a netřeba dodávat, že obrovsky riskoval, když běžel k nádraží na nejbližší vlak, ano, po té frekventované silnici, kudy gestapo nejprve jelo k rodině Matyášovských. Jeho příběh dopadl dobře – snad zázrakem nebyl nikým celou cestu kontrolován a vrátil se zpět do německé továrny, kde byl totálně nasazen. Jaký však strach musel prožívat o svou ženu a dceru, asi netřeba zdůrazňovat…

Vzpomínka druhá – stateční muži: starosta obce a mladý učeň

O druhou vzpomínku se po dlouhých letech podělil Josef Čumrda, jenž se v 50. letech oženil s dcerou Ladislava Čížkvskovského Jiřinou. Jako 11letý chlapec si onen osudný rok 1943 pamatoval rovněž zřetelně, a i po letech bylo vidět pohnutí při vzpomínce na tehdejšího starostu Josefa Klimenta, jenž stál v čele obce v nelehkém období okupace a před gestapem neohroženě bránil své občany. Vzpomínal, jak starosta Kliment v lese zoufale volal Antonína Zamrazila a prosil jej, aby obec zachránil. Mladý Antonín Zamrazil se statečně přihlásil na gestapu a díky jeho odvážnému činu byli občané obce zachráněni. On sám byl popraven odvezen na Pankrác, kde nad ním byl vznesen nelítostný rozsudek stejně jako nad ostatními zatčenými občany Čisovic. 

Je konec…

Gestapo odvezlo všechny zatčené nejprve do Mníšku a krátce poté na Pankrác^[6]. O jejich osudu bylo v podstatě rozhodnuto. Poslední dny života šestice lidí z Čisovic (otec Brabenec, matka Brabencová, dcera Božena, zeť Berger, Matyášovský, Zamrazil) zaznamenal ve své knize „Žaluji – Pankrácká kalvárie“ Karel Rameš.^[7]

Takto Karel Rameš vzpomínal na čisovické hrdiny ve svém deníkovém záznamu z 25. září 1943. Jedná se o natolik emotivní a autentické vylíčení posledních chvil života čisovických občanů, že jej přinášíme v nezkrácené verzi:

„Rodina Brabencových z Čisovic na Podbrdsku byla zcela vyvražděna: manžel, manželka, dcera, snoubenec a učeň. Nejmladší byl ten Zamrazil, 18 let a 4 měsíce. Ty 4 měsíce rozhodly. Kdyby mu nebylo ještě osmnáct, byl by šel před soud pro mladistvé a dostal by několik let káznice – takto jako muž dostal smrt. Chudáci, stále je vidím před sebou, jak přišli k fotografování. Byl to Schnellgreicht a tyto rozsudky někdy tak pospíchají, že ani nezbývá čas k fotografování.

Jsme už na leccos zvyklí, trochu jsme tu již otrnuli, ale tito lidé mi nevymizí z paměti. Zvlášť ti staří Brabencovi. Bylo to na nich vidět, byli to poctiví udření lidé z brdských hor, rolínici. Mají tam někde u Mníšku v Čisovicích jistě chalupu a něco polností, bylo to poznat v těch rozpraskaných tvářích, v těch mozolnatých dlaních. Jistě dřeli se do úpradu na kamenitých polích, však to tam v Brdech znám, jsou tam pole věru kamenitá. Stará paní Brabencová v šátku, ach Bože… kdy už bude konec těm vraždám.  

Největší tragédie tohoto případu byla v tom, že oni chudáci ani nevěděli, že jdou na smrt. Měli tam v Čisovicích u sebe nějakou nehlášenou osobu, prostě přehovávání osob nepřátelských Říši – a tak si ve svém spravedlivém rozumu odhadli, že za to dostanou nanejvýše dva roky vězení, a jistě i to jim těžce leželo v ustaraných hlavách: jistě mysleli na svá pole, kdo je zaorá, zaseje a sklidí – v těch dvou letech. A zatím… Chudáci, měli obhájce vnuceného, ex offo, šlo to s nimi rychle, a oni ještě při fotografování nevěděli, že jsou již odsouzení k smrti.

Na IIa je dali na noc hned do přípravné cely, všech šest si lehlo vedle sebe na holou zem a netušili, že je to jejich poslední noc. Druhého dne – 24. září – byli všichni popraveni.“^[8]

Čisovické ženy

Smutný příběh čisovických statečných by se tím mohl uzavřít. Přesto nesmíme ještě zapomenout na dvě ženy z Čisovic, k nimž jsme přislíbili se vrátit. Jedná se o Marii Bergerovou a Annu Matyášovskou. Gestapo je zdánlivě ušetřilo zatčení z důvodu těhotenství. Jak asi tušíte, tento akt ohleduplnosti měl pouze dočasný charakter. Čekalo se, až obě ženy porodí a přečkají šestinedělí.

První se narodil syn paní Bergerové.^[9] Po šeštinedělí (na počátku roku 1944) musela Marie Bergerová svěřit syna svým známým a nastoupit do ženského koncentračního tábora. Vezněna byla v Aichachu a Kolbenmoru. Navzdory útrapám a tvrdému zacházení prostoupeného bolestí nad ztrátou rodičů, sestry a manžela a samozřejmě strachem o malého syna se dožila konce války, po jejímž skončení oddaně pečovala o památku své rodiny a dalších obětí války z řad čisovických občanů. I v pozdějším vysokém věku se starala o pomník padlých a nikdy nechyběla na pietních aktech konaných ku příležitosti výročí konce 2. světové války.^[10]

Anna Matyášovská porodila dítě v únoru 1944. Novorozeně však zemřelo, proto po uplynutí šestinedělí byl nad touto ženou vykonán nejvyšší ortel – dne 22. dubna 1944 byla popravena v pankrácké věznici.

Závěrem

Příběh statečných občanů Čisovic byl skutečně velmi provázaný, byť jen u někerých se jednalo o členy z řad hasičstva. Jakákoliv činnost, jež vedla k boji za svobodu a byla nezřídka draze vykoupena cenou nejvyšší, však nesmí být zapomenuta, proto také nebylo možno z tohoto příběhu vynechat ty osoby, které sice nebyly členy hasičského hnutí, avšak jejichž statečnost rovněž nesmí být zapomenuta.

Čest jejich památce!

Autor: Petra Myslínová Cejpková

Poděkování: Autorka děkuje za možnost publikování tohoto příběhu potomkům statečné Brabencovy rodiny – rodině Bartošových z Čisovic.

 

 

 

 

Použité zdroje:

Kronika obce Čisovice, I. díl, text Josef Kohák

RAMEŠ, K. Žaluji – Pankrácká kalvárie, I. díl. Praha: Orbis, 1946.

Čisovické noviny č. 27, září 1993

Čisovické noviny č. 67, září 2003

RYCHLÝ, Z. 70 let od zatýkání a popravy čisovických občanů za německé okupace, r. 2013

VRANSKÝ, P. Protinacistický odboj na okrese Praha-západ v letech 1939–1945, Praha: Český svaz bojovníků za svobodu, okresní výbor Praha-západ; Okresní úřad Praha-západ, 1999.

Rejstřík odsouzených k smrti na oddělení IIa v Pankrácké věznici, přejatý z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/vezenstvi/rejstrik.pdf

 

^[1] Čisovické noviny č. 67, září 2003, str. 9.

^[2] Tamtéž.

^[3] Kronika obce Čisovice, I. díl, str. 104.

^[4] Tamtéž.

^[5] Čisovické noviny č. 67, září 2003, str. 10.

^[6] Vězněni byli na oddělení IIa.

^[7] Knihu napsal pod pseudonymem R. Karel (1911–1981); za protektorátu byl vězněn v pankrácké věznici, kde si vedl deník a mj. organizoval tajnou korespondenci vězňů formou tzv. motáků.

^[8] RAMEŠ, K. Žaluji – Pankrácká kalvárie, I. díl, 1946. Str. 192–193.

^[9] Josef Berger se narodil 27. listopadu 1943.

^[10] Paní Marie Bergerová se narodila 12. září 1916 a zemřela ve věku nedožitých 93 let 13. srpna 2009 v Příbrami.

 

Titulní strana Čisovických novin k 50. výročí události, č. 27, září 1993

 

Pomníček nedaleko domu Brabencových, kde byl zastřelen Jan Čerstvý

 

Detail pomníčku, kde padl Jan Čerstvý