Líbezničtí hasiči jsou organizovanou složkou obce Líbeznice více než 100 let. Vznik hasičského sboru se datuje na 1. říjen 1886. Předcházela mu událost z 28. na 29. srpna 1886, kdy vypukl požár ve stodole pana Plicky a rozšířil se na okolní stavení. Tehdy se ukázalo, že vznik organizované akceschopné jednotky je nevyhnutelný. Prvním jejím velitelem se stal poštmistr Gustav Pflanzer.

Obyvatelům Líbeznic a nejenom jim hasiči od té doby pomáhají chránit majetky a lidské životy. Jsou všude, kde je třeba, dokážou riskovat pro druhé, pokud si to situace vyžaduje. Mají zasloužený společenský respekt. Jedním z jejich příkladných členů byl Josef Procházka, hrdina národního odboje druhé světové války. Narodil se 20. ledna 1901 v čp. 38 v Líbeznicích, v roce 1925 se oženil a s rodinou po mnoho dalších let pobýval v ulici Na Zvonici v čp. 111, profesí byl pokrývačem.

V meziválečném období byl Josef Procházka činný v líbeznickém hasičském sboru, ale také ve sboru okresním a krajském. V březnu roku 1937 byl zvolen referentem brannosti za hasičskou župu Karlínskou, vypracoval metodiku brannosti hasičů, na jejíž přípravě spolupracoval s obcí sokolskou a s hlavním štábem československé branné moci v Dejvicích, konkrétně s plukovníkem Čeňkem Kudláčkem, který působil na ministerstvu národní obrany v oblasti branné výchovy.

Josef Procházka psal články do novin a na schůzích, pořádaných pro členy hasičstva, přednášel téma brannosti. I když jeho aktivity mu zkomplikovala nemoc, musel podstoupit operaci a její vyléčení mu trvalo až do konce srpna 1937, avšak již 3. října toho roku se účastnil dvoudenních manévrů Národních gard, pořádaných v okolí Čakovic, kde hasičská župa Karlínská byla zastoupena dvěma řádně vycvičenými rotami, které zadané úkoly zvládly s úspěchem, za nějž obdržely poděkování přímo od generála národní gardy Karla Kříže, velitele Svazu národních gard Republiky československé.

V období Protektorátu se Josef Procházka aktivně účastnil národního odboje organizovaného velením českých hasičů.

Příprava hasičských sborů na válečný konflikt

V dubnu 1938 se v Praze konala schůze velitelů hasičských sborů. Účastnil se jí i Josef Procházka. Tématem byla zhoršující se vnitropolitická situace a ohrožení Československa ze strany Německa a zapojení hasičstva do obrany země. Setkání byl přítomen major Vlček, člen generálního štábu československé armády, která přípravu obrany země koordinovala. České hasičstvo při ní deklarovalo naprostou loajalitu a plnou podporu při obraně vlasti a jejích zájmů.

Vedení země s ohledem na situaci přistoupilo dne 20. května 1938 k vyhlášení částečné mobilizace branné moci. České hasičstvo pořádalo školení členské základny – branná cvičení. V srpnu 1938 se konal župní sjezd hasičstva ve Větrušicích. Hasičstvo se podílelo na všeobecné osvětě obyvatelstva, předávalo jim propozice, jak se zachovat při krizových situacích případného válečného konfliktu.

Dne 23. září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Bohužel pár dní po ní byla podepsána Mnichovská dohoda, jejíž ratifikaci nebyl přítomen žádný zástupce Československa, což samo o sobě bylo neslýchané a potupné. Dovolili si jednat o nás a bez nás. Dohodou velmocí v Mnichově přišla Československá republika o důležitá území, československé pohraničí, které připadlo Německu, oblast, kde se nacházely obranné pevnosti, důležité strategické zdroje a klíčový průmysl. Tím ve zbytku Československa došlo k vážnému narušení hospodářského a běžného života jeho obyvatel. Malá země uprostřed Evropy byla velmocemi zaslepeně obětována Německu, aby bylo zabráněno válce v Evropě, nicméně tehdejší svět se i přesto řítil ke zničujícímu konfliktu druhé světové války.

„Rvali nám území Němci, Maďaři, Poláci a na Slovensku luďáci, tj. stoupenci politiky Andreje Hlinky, tak zvaní Hlinkovci a v březnu 1939 za mrazivé sněhové vánice vtrhli – i přes Líbeznice Germáni do Prahy. Adolf Hitler znesvětil svou přítomností Pražský hrad a 17. března 1939 se vracel přes Líbeznice do Pruska.“ (paměti Josefa Procházky)

Po obsazení Československa dne 15. března 1939 byl Josef Procházka zvolen členem Ústředního výboru Svazu českého hasičstva a v této souvislosti je třeba zmínit, že se on a ostatní velitelé hasičstva scházeli s důstojníky československé armády na konspiračních schůzkách konaných na různých místech – jedním z nich byla restaurace Demínka na Královských Vinohradech. Její účastníci plnili svá poslání a úkoly.

Josef Procházka dokázal využít výhod své profese – byl pokrývačem, pracoval na různých místech, byl nenápadný a z výšky střech měl skvělý přehled o situaci v Praze. Například z půdy jednoho domu na Ořechovce spatřil ve výzbrojní stanici novou protitankovou překážku, pořídil její náčrt a přibližné rozměry, které odevzdal ilegální protinacistické organizaci.

Výnosem ministerstva vnitra byla 15. června 1939 dokončena reorganizace hasičstva. Nejvyšší její složkou se stal Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě se sídlem v Praze.^[1] Jejím jednatelem byl zvolen Josef Procházka.

V srpnu 1939 se konal první sjezd Svazu českého hasičstva v Čechách a na Moravě „obvodu karlínského“ v Líbeznicích, a to za hojné účasti členů i nečlenů. Na počest konání sjezdu byl uspořádán slavnostní průvod obcí, přestože v této době byly již německou okupační správou průvody zakázány. V Líbeznicích se přesto průvod konal díky tichému souhlasu velitele místní četnické stanice pana Kovandy a vedení obce.  Jednalo se o poslední vystoupení hasičstva za okupace s československými národními znaky, nikde při něm nevlál prapor s hákovým křížem, který okupační režim při hromadných setkáních naopak vyžadoval.

Od let 1941/1942 začaly být hasičské sbory řízeny podle německých norem. Situace v Protektorátu Čechy a Morava se dramaticky zhoršovala, antisemitismus gradoval, Židům bylo zakázáno být členy hasičských sborů, samaritánský instruktor hasičů MUDr. Emil Polák z Ďáblic byl roku 1942 usmrcen v Terezíně.

V době okupace naši občané byli posíláni na nucené práce do Říše, toto nařízení se však nevztahovalo na hasiče. Protektorátní správa si dobře byla vědoma jejich nezastupitelnosti. V nejistotě, která panovala, hasiči dokázali těžkou situaci zvládat a zachovávat potřebný klid.

Svůj odboj proti okupantům čeští hasiči prováděli dle svých možností, například pod různými záminkami se důkladně předzásobili pohonnými hmotami, aby německé armádě odčerpali její zásoby. Okresní hasičská jednota Praha – venkov tak získala 80 hektolitrů benzinu. Hasiči se také naskladňovali hadicemi z konopí, stejnokroji a koženou obuví, čímž okupantům ubírali jejich materiálové rezervy, jelikož textilních a kožených surovin byl nedostatek. Při požárech wermachtu záměrně nevyvíjeli přílišnou aktivitu, aby při požárech německé armádě vznikaly co největší škody.

Po roce 1942 Němci začali pociťovat neúspěchy na frontách, za ně se mstili, stovky hasičských činovníků jak na okresech, tak i v ústředí končily ve vězení a na popravištích.

V roce 1944 byl hasičský sbor včleněn do protektorátní policie, nesl název Feuerschutzpolizei, zástupcem generálního velitele hasičstva v roce 1944 byl ustanoven Antonín Weiss, dříve jednatel Svazu československého hasičstva a Mezinárodního výboru hasičského se sídlem v Paříži, sokol, důstojník československé armády v záloze a český vlastenec. V období protektorátu využíval svých kontaktů pro budování sítí hasičských odbojových skupin a k podpoře jejich vyzbrojování. Ve funkci si pobyl jen pět měsíců, v říjnu 1944 byl Antonín Weiss zatčen gestapem, brutálně vyslýchán, byl na něj vyvíjen nátlak, aby rozkryl ilegální síť hasičského odboje, byl vězněn ve věznici Pankrác a poté v Malé pevnosti v Terezíně, kde byl 18. dubna 1945 umučen.

Zatčení Josefa Procházky

Líbeznický dobrovolný hasič Josef Procházka byl zatčen 15. prosince 1944 v 8 hodin ráno v Praze v Provaznické ulici, kde pracoval na opravě střechy. Zatčení provedla česká policie s rozkazem k předvedení k výslechu do Petschkova paláce, za okupace nechvalně proslulého ústředí gestapa, německé státní policie Protektorátu Čechy a Morava.

Petschkův palác, budova gestapa (Geheime Staatspolizei), čp. 931, byl před válkou významný bankovní dům, který byl okupanty arizován. V nižším podlaží se nacházela větší místnost, kde zatčení čekali na výslech. Vězni ji nazývali „biograf“ podle bíle natřené zdi, která připomínala plátno kina. Místnost byla vybavena dvěma řadami dlouhých dřevěných lavic bez opěradel, v každé řadě mohly sedět pouze tři osoby v odstupu jednoho až dvou metrů. Vyslýchaní se museli nejprve postavit obličejem těsně ke zdi, poté seděli několik hodin zpříma na dřevěných lavicích bez opěradel s dlaněmi na kolenou a čekali, až si je zavolají k výslechu. Vězni měli zakázáno mezi sebou se bavit, protahovat, sami chodit na WC. Pokud čekající potřeboval odejít na WC, bylo to dovoleno až po zlomyslně dlouhých pauzách. Hlídali je dozorci SS a gestapáci, kteří byli vybaveni obušky a karabáči, porušení nařízení bylo fyzicky přísně trestáno.

Josef Procházka byl předvolán k vyšetřovateli, protože gestapo o něm získalo překvapivě celou řadu osobních informací, ale prakticky žádné o jeho ilegálních aktivitách, snažili se je proto zmapovat. Vyšetřovatel mu kladl různě záludné otázky, ale díky přirozené inteligenci vyslýchaného se nedařilo jej dostat tam, kam vyšetřovatel potřeboval. Odpovědi dostával všeobecné, nekonkrétní, Josef Procházka svou ilegální činnost zkrátka neprozradil. Po výslechu byl odveden do „biografu“, kde měl nařízeno čekat na odvoz do věznice Pankrác.

Praha – Pankrác, německá protektorátní policejní věznice

Josef Procházka se stal politickým vězněm. Navečer jej gestapáci převezli do policejní věznice na Pankráci, která sloužila německé okupační správě. Zde v přízemí křídla A bylo v roce 1943 vybudováno 20 cel pro osoby odsouzené okupačními soudy.

V areálu věznice se nacházela popravčí místnost s gilotinou, v ní byli popravováni lidé odsouzení okupačními soudy k trestu smrti, někdy po desítkách denně. Popravy se konaly jednak stětím gilotinou nebo oběšením na oprátkách zavěšených v téže popravčí místnosti na železné konzoli. Dozorci, kteří vězně střežili, byli v počtu cca 30 gestapáků a SS-manů. S vězni jednali velmi brutálně. Bití, týrání, řev a urážky byly každodenní součástí věznění v pankráckých celách.

Když Josef Procházka a další příchozí přišli do věznice, museli se seřadit do pětistupů a společně vejít do nitra věznice. Čekala je první osobní kontrola, dostali rozkaz vyprázdnit obsah kapes a odevzdat cennosti, špendlíky apod. To vše za křiku dozorců. Jeden z nově příchozích vězňů, ještě chlapec, byl dozorcem napaden, jelikož svůj křížek na krku, dárek od maminky, neodevzdal. Gestapák jej srazil ranou k zemi, a dokonce nakopl okovanou botou. Po ukončení osobní kontroly vězni prošli dlouhou chodbou k celám. Další osobní prohlídku museli nově příchozí podstoupit před nástupem na celu. Josef Procházka byl povinen se vysvléci do naha, byla mu provedena další důkladná osobní prohlídka, oblečení prohledáno včetně spodního prádla, a když dozorci kontrolu ukončili, esesák na něj zařval, ať si vše zase vezme. Než se Josef Procházka vzpamatoval, esesák otevřel dveře cely číslo 163 a tam jej v podstatě vkopl. Josef Procházka si sotva stačil v rychlosti přidržet posbírané oblečení. V cele nebylo vidět, a tak ve tmě šlapal po svých spoluvězních, kteří byli již uloženi ke spánku. Teprve ráno zjistil, že jich je na jedné malé cele pět. Na spaní měli k dispozici jen jedno visuté lůžko, pro další čtyři vězně byly pouze dva slamníky a na přikrytí krátké pokrývky – čtvercové deky. Ruce při spánku museli mít venku, při spaní leželi na podlaze. Spoluvězni byli zubožení, zavšivení. K zavšivení nového vězně stačila už první noc.

V 5:30 hodin ráno byl budíček, osazenstvo cely vstávalo potmě, jeden spoluvězeň byl odveden k výslechu. Když dozorce zařval „Achtung!“, byl to pokyn postavit se a čelem se otočit ke zdi, za žádnou cenu se člověk nesměl ohlédnout, jinak by dostal výprask. Druhé „Achtung!“ znamenalo pohov. Velitel cely dával hlášení, po něm dostali „snídani“. Po ní byli vyhnáni poklusem na půlhodinovou rozcvičku, opět za doprovodu řvaní a bití. V 10 hodin byl oběd. Vězeňská strava, kterou dostávali, byla příšerná. K obědu bývala teplá neslaná voda, nazývaná polévkou, maximálně se sedmi kroupami, trocha omáčky se shnilým bramborem, kouskem chleba, někdy dostali něco, co se podobalo knedlíku, ale vězni měli tak velký a neustálý hlad, že i tuto vězeňskou šlichtu snědli. Na cele měli k dispozici tři lžíce, ačkoliv zde bylo pět strávníků. Když vězeň dojedl, lžíci předal dalšímu.

O třetí hodině odpolední dostali zpravidla už k večeři zelnou polévku s chlebem a „černou kávou“, nápoj, který kávu jen velmi vzdáleně připomínal, přesto si ji v nestřeženém okamžiku spoluvězňové navzájem kradli.

Hygiena byl problém sám o sobě, vodu na pití i mytí si odsouzení brali ze záchodové mísy, která byla jen jedna přímo na cele. Někdy voda netekla celý týden, vězni pak dostávali příděl 0,5 l vody na den. Okolo WC se udržovala maximální čistota. Na cele měli kbelík určený na lidské exkrementy, který vězni vynášeli. Jednou za 14 až 18 dní měli sprchování, vše za poklusu, na hladkém vlhkém a kluzkém betonu ve sprchách často docházelo k úrazům, vězni se sprchovali velmi krátce, neměli možnost se ani osušit a museli zase běžet zpět. Cela neměla žádné umyvadlo s tekoucí vodou, měli jen jedno plechové, do něj si rovněž brali vodu z klosetu.

Čisté prádlo z domova bylo vězňům doručováno první čtvrtek v měsíci a zase druhý čtvrtek v měsíci se předávalo k vyprání špinavé prádlo. Praní obstarávali příbuzní a známí.

Běžná lékařská péče téměř nebyla, když člověk onemocněl, vězeňský lékař jej zběžně prohlédl a nazval simulantem a pohrozil samovazbou. Všechny léky i rentgeny si vězni hradili ze svého. Když jednotlivec onemocněl nakažlivou nemocí, cela se všemi, tedy i zdravými vězni se uzavřela.

Jeden ze spoluvězňů Josefa Procházky onemocněl, na hlavě se mu objevila vyrážka růže, dostal vysokou horečku a propuklo u něj šílenství. Vězeňský lékař jej označil za simulanta a nazval jej „sviní“. Když nemocného vězně postihl záchvat zuřivosti, vrhal se na dozorce, ti se jej chystali zastřelit. Josef Procházka a další spoluvězeň se jej snažili zpacifikovat, věděli, že má doma rodinu a děti. Nakonec mu pomohl český lékař, sám vězeň. Toto byl běžný přístup k nemocným. Věznice měla svou nemocnici, kde byli vězni hospitalizováni, ale nemocnice nebyla běžně dostupná všem.

Denně v 17 hodin probíhalo tzv. hlášení, kontrola stavu vězňů, služba chodila s tabulí, na níž byly výpis cel a jmenné seznamy jejich obyvatel, jména vězňů hlásil „komandant“ cely: „Hlásím, cela číslo 163, pět mužů: Balibán Jan, Dorfler Josef, Matějiček Václav, Kedles Václav, Procházka Josef.“ Vše německy.

Vězni mezi sebou byli obezřetní hovořit spolu otevřeně, to bylo nebezpečné, museli vědět, koho mají před sebou, jelikož mezi ně byli infiltrováni konfidenti. Josefa Procházku mezi sebe spoluvězni přijali až poté, když si jej prověřili. Instruovali jej o možném nebezpečí a dávali mu životně důležité rady, vyprávěli mu o metodách při výsleších, o životu za mřížemi a o svých osobních zkušenostech. V cele mu ukázali hák u kavalce, kde po několik dnů byl v podřepu za spoutané ruce přivázán o hladu a žízni náčelník kolínského Sokola, a když jej dozorce odvázal, cynicky mu pravil, že jestli ho trochu bolí nohy, může se posadit…

„Vězni bývali trýzněni denně vždy sadistickými gestapáky a SS-many, dovedli si najít oběť pro svoje krvelačnosti, bitím vězňů pažbami pušek, klacky, surovým kopáním a fackováním, tím »oslazovali« život vězňů. Na dvoře rádi dávali »klenčiky« (dřepy), anebo pochod 100 x. Lumpové sami počítali po svém. Vysílený vězeň slabostí padl. Ranami jej postavili na nohy a nutili jej znova. Darebáci tloukli nejraději do hlavy. Dokázali přerazit žebra. Jinou jejich metodou bylo ráno vězně postavit před celu, nechat jej tam stát a každý gestapák nebo SS-man, který šel okolo, do něj kopl, anebo mu nafackoval. Zvláště ve trýznění se vyznamenali: František Jenné z Budějovic, Čech, Gráb – sudeťák, Markráb, Muller (Prušáci) a ještě jiní jím podobní darebáci.“ (paměti Josefa Procházky)

Dne 18. prosince 1944 nastoupili vězni na půlhodinku na dvůr a pochodovali dokola. Asi osmý od Josefa Procházky byl Antonín Holub, naproti Antonín Hauptych a podél zdi osleplému vězni pomáhal Antonín Weiss. Navzájem se znali a zdravili. Konečně zažili v těchto těžkých chvílích něco jiného.

Člověk ve vězení, pokud neměl práci třeba lepení obálek a sáčků nebo prováděl úklid, ve volných chvílích si krátil čas, který zde ubíhal velmi pomalu, vymýšlením různých činností, hrál se spoluvězni deskové hry jako dámu, šachy, mlýn, herní pole bylo vyryto například na desce stolu, na židli, nebo si mezi sebou vyprávěli. Nejtěžší pro člověka byla samovazba, kdy byl sám se sebou a měl čas více přemýšlet a soustředit se na osud, který jej potkal. Některé dohnala těžká situace a osamění k sebevraždě. Dozorci měli povinnost vězně na samovazbě častěji kontrolovat právě z důvodu možných sebevražd. Často cely v noci prohlíželi, svítili svítilnami do špehýrek.

Vánoce roku 1944, které Josef Procházka strávil na Pankráci, patřily k těm nejsmutnějším v jeho životě. Neubránil se vzpomínkám na rodinu a známé v jeho rodné obci, moc mu chyběli: „Na sv. Štěpána odjíždí můj spoluvězeň V. Kedles z Bělé pod Bezdězem s transportem do Terezína. O Novém roce shledávám se s bratrem Václavem Vokurkou, náměstkem starosty I. obvodu (Chabry), který je v cele 164. Snad po čtyřdenním věznění v této cele byl dán na jiné oddělení. Byli jsme všichni činovníci I. obvodu i s br. Holubem předvedeni do kanceláře gestapa a tam jsme byli tázáni na hodnosti v hasičství. Tak jsme se po 14 dnech shledali ve správní budově soudní na Pankráci, kde jsme byli fotografováni. Teď jsem věděl, že domů tak brzy nepůjdeme.“ (paměti Josefa Procházky)

Po Novém roce Josef Procházka na cele zůstal tři týdny sám, pak mu přidělili spoluvězně – papežského administrátora, stařičkého pána, po otci byl Polák a po matce Moravák, který mu vyprávěl o svých misijních cestách po Africe a Americe, ale po třech dnech jej již poslali do jednoho z nejtěžších a v podstatě likvidačních koncentračních táborů v rakouském Mauthausenu.

Josef Procházka byl umístěn do cely, kde byl jeden vězeň, ovšem tak důkladně zavšivený, že po jeho odchodu měl co dělat, aby záplavu vší vůbec zdolal. Cizopasný hmyz byl jeden z dalších problémů, vězni měli své metody, jak se jich zbavovat. Při časté výměně lidí, kteří na Pankrác přicházeli z různých míst zanedbaní, zejména z koncentračních táborů, žádná opatření příliš nepomáhala.

Vězni se mezi sebou dorozumívali jednak morseovkou, jednak mluveným slovem skrz zeď, zprávy si posílali navzájem mezi sousedními celami. Zprávy tak přecházely i přes cely, které byly v patře, nebo i ve vzdálené části věznice. Vynalézavost vězňů byla úžasná tím spíše, že se dozorci snažili o informační embargo. Přenášení zpráv na Pankráci hrálo velkou roli a bylo pro vězně velmi důležité.

Často v jakoukoli denní dobu byly prováděny kontroly cel a osobních svršků. Byly hledány motáky, malé papírky popsané zprávami, smotané do ruličky, které se pašovaly do věznice a z ní obvykle ukryté v prádle.

V roce 1945 docházelo k leteckým náletům na Prahu. Při jednom z nich, ke kterému došlo dne 14. února 1945, stráž nechala vězně na pospas bombardování zamčené v celách, a ještě je zajistila kolíčky. Dohlížitelé – přes 30 gestapáků – utekli a schovali se do krytů. Jedna z bomb vybuchla před Justičním palácem. Tlaková vlna vyrazila okna ve třech odděleních. Spousta vězňů byla poraněna skleněnými střepy z okenních tabulí, zoufalí lidé volali o pomoc, ale nikdo na jejich křik nereagoval.

Josef Procházka zůstal na Pankráci uvězněný ještě čtvrt roku. K dalšímu výslechu byl povolán až 3. dubna 1945. Vyšetřovatelé na něj naléhali, aby podepsal, že hasiči pracují protizákonně a proti režimu. Výslech byl veden velmi brutálně, vyrazili mu zuby, svázali jej do kozelce, ale Josef Procházka se držel velmi statečně, i když si byl plně vědom, že si jen přitíží, nic z něj nedostali, naopak podepsal česko-německý protokol, že nic neví o ilegální činnosti Antonína Weise (umučeného pak 18. dubna 1945) a Ladislava Fialy (popraveného 28. dubna 1945).

Po výslechu hodili Josefa Procházku zmláceného zpět do cely. Tu noc měl službu esesák, který na rozdíl od ostatních kupodivu zůstal člověkem, zmlácenému vězni dal léky na spaní a podstrčil mu jídlo. Nebyli všichni stejní.

 Po týdnu jej vyšetřovatelé opět vyslýchali a opět nutili k udávání kolegů zapojených do odboje, znovu prošel brutálním výslechem, ale nic, co by ostatní kolegy mohlo ohrozit, z něj nevymlátili. Byl poslán z Pankráce do další policejní věznice, jíž byla Malá pevnost v Terezíně.

Malá pevnost Terezín

Rozsáhlá barokní pevnost, kterou v roce 1780 dal postavit císař Josef II. na počest své matky, dostala jméno právě po císařovně. Již za Rakouska-Uherska byla používána jako věznice. Záhy po napadení Československa po 15. březnu 1939, kdy nacističtí okupanti provedli rozsáhlou zatýkací akci Gitter (Mříž), zde byli vězněni první političtí vězni. Počet vězňů stoupal, jak okupanti represe stupňovali. Od roku 1940 zřídili v Malé pevnosti stálou policejní věznici, která spadala pod věznici na Pankráci a byla podřízena velitelství pražského gestapa.

Dne 10. dubna 1945 byl do Malé pevnosti Terezín deportován z pankrácké věznice i Josef Procházka. Z Pankráce byl převezen na nádraží v Hybernské ulici (nynější Masarykovo nádraží) v Praze. Politické vězně zde hlídali němečtí vojáci, kteří naštěstí byli benevolentnější, a česká protektorátní policie, která se vězňům v rámci svých možností snažila pomáhat. Vojáci jim dávali potraviny a cigarety, i ty, které jim předávali příchozí.

Mezi lidmi, kteří přišli na nádraží vězňům pomoci, byla i česká filmová herečka Věra Ferbasová, byla nepřehlédnutelná se svým psem. Josefu Procházkovi předala balíček, spoluvězni byli překvapeni, že jej zná. Vyhledali jej i další dva lidé, pár, který Josef Procházka ani neznal: poděkovali mu za pomoc Židům a předali mu balíček. Jelikož všichni vězni trpěli neustálým hladem, potraviny, které na nádraží dostali, byly pro ně opravdovým veledarem, který alespoň na čas zmírnil jejich hladovění. Abstinenční touha po cigaretách se záhy projevila ve vagonu: po chvíli jízdy už téměř nebylo vidět pro kouř z cigaret.

Vězni byli umístěni ve vagonu vlaku, kde v jednom z jeho koutů seděl se spoutanýma rukama letecký důstojník Jan Mayer. Velitel transportu nařídil, aby mu byla sejmuta pouta a podáno jídlo a cigarety. Díky železničářům, kteří dali echo na další nádraží po jejich trase, je zde čekali příbuzní a známí. Ve stanici Letky – Libčicice se podařilo Josefu Procházkovi poslat po zdejších hasičích, kteří byli včas vyrozuměni o transportu s vězni, domů obálku s penězi, které dostal na nádraží v Praze. Opačným směrem hasiči doručovali vězňům balíčky.

Vlak zastavil v Bohušovicích. Vězni, kolikrát lidské trosky, nastoupili na pěší cestu do Terezína, která vedla podél oploceného terezínského židovského ghetta. Bylo jaro, konec války na dohled, přesto vězni zažívali v Malé pevnosti peklo na zemi. Němečtí nacisté si vězně při vstupu pečlivě zaevidovali, označili, na oděv jim namalovali červenou barvou pruhy, které značily politického vězně, od krku-přes týl a temeno až k čelu jim vystříhali znamení na šíři strojku. Krom esesáků je hlídali a terorizovali kápové – což byli dozorci vybraní ze samotných vězňů – ti spoluvězně týrali, bili, okrádali, mučili hlady.

V cele na čtvrtém dvoře s Josefem Procházkou byli zavření jeho známí, mezi nimi Jan Martínek, řídící učitel z Moravské Ostravy, který se znal s Josefem Procházkou ze schůzí hasičů, vykázal mu lůžko na pryčně, která byla z dřevěných prken. Někteří museli spát na holé zemi.

Časně ráno hnali Josefa Procházku s několika sty vězni na práci za Litoměřice pod vrch, kde vězňové hloubili stavbu obrovské podzemní továrny. Některá její oddělení se již betonovala, práce byla velmi nebezpečná, stropy nebyly nijak zajištěny, všude bylo plno vody a těžkého prachu. První pomoc zde nebyla žádná, poraněný člověk byl odkázán sám na sebe. Týrání a hlad byla každodennost politických vězňů, vysílaných na různé práce, tzv. komanda. Stráže i kápové pro zvýšení výkonu vězně neustále poháněli do práce, nešetřili ani nemocné.

„Úmorná práce na Richardu je vysilující, 4 hodiny rychlého denního pochodu hladovým, zesláblým vězňům zle podrývá zdraví, z velkého hladu, když stráže nekoukali, při cestě do práce a z ní jsme trhali i trávu a polykali. V noci musíme ležeti na boku na prknech přeložených přes sebe, tak dáváme pod sebe blůzy a vše reservní, jen, abychom nebyli odřeni. Na přikrytí máme jen půl lehké deky, zato dost vší a blech.“ (paměti Josefa Procházky)

 Po týdnu vězni z cely Josefa Procházky pracovali na výkopu pro plynojem plynárny v Litoměřicích, jednalo se o práce venku. V jejich skupině byli také hasiči z Jičínska, několik učitelů i kněží a studenti. Zažili zde bombardování hloubkovými letadly, kdy jim strážci nedovolili opustit pracoviště, ale sami utekli do krytů. Hloubkoví letci zapálili plynojem a v Ústí nad Labem nastal soudný den. Tentokrát již z práce nic nebylo, šli do Terezína dříve. Vrátilo se všech 167 vězňů. Strážci byli rádi, že nikdo neutekl, a dali jim cigarety. Vězni šli zvolna, bez bití a bez apelu vešli do svých cel.

Nedostatek jídla, věčný hlad, zima a špatná hygiena zhoubné dílo dokonávaly, vězni byli často nemocní, leželi pak v celách bez pomoci mezi zdravými, úmrtnost stoupala. Josef Procházka onemocněl zápalem pohrudnice a částečným zápalem plic. Pomohli mu hasiči z Jičínska, kteří jej zuboženého přenesli na jinou celu a podali mu chinin.

 Smečka sadistických vrahů v čele s velitelem pevnosti Heinrichem Joklem (řečeným Pinďou) neznala slitování a denně ukájela svou zvrhlost na bolestech mučených a popravovaných. Jít k výslechu znamenalo jisté ubití před jeho očima. Celé rodiny byly takto ubity. Josef Procházka sám slyšel pláč a prosby děvčátka, jehož rodiče byli ubíjeni před jeho očima.

„Bývalí významní mužové národa byli přiděleni k různým pracovním četám. Bývalý čsl. ministr zahraničí Dr. Krofta zametal dvory, bývalý přednosta vojenské kanceláře presidenta republiky, divizní generál Bláha, loupal brambory a další. Na různá komanda byli přiděleni i vysocí duchovní. Ještě hůře nakládali Němci se Židy… Popravy neustávaly.“ (paměti Josefa Procházky)

Skvrnitý tyfus

Koncem dubna 1945 němečtí nacisté evakuovali vězně z koncentračních táborů v Evropě před postupující frontou. Část jich byla deportována do Terezína. Z původního počtu 17 a půl tisíce internovaných vězňů v Terezíně se jejich počet zvýšil na více než 30 tisíc. Především Židů z Polska a Maďarska, z toho přes 3 tisíce jen v Malé pevnosti. Noví vězni do Terezína často přijížděli ve velmi zuboženém zdravotním stavu, nakaženi nemocemi, což ještě více zhoršovalo zdravotní situaci v táboře. Dne 24. dubna 1945 byly registrovány první případy skvrnitého tyfu.

Vedoucí tábora Heinrich Jockel byl táborovými lékaři na vypuknutí nemoci upozorněn, ale informaci odmítl vzít na zřetel a učinit jakákoliv opatření. Se zpožděním, když už se skvrnitý tyfus táborem lavinovitě šířil, informoval vedení. Až 2. května 1945 poté kontrolu nad táborem převzal Mezinárodní červený kříž.

Dne 4. května 1945 dorazil tým lékařů pod vedením MUDr. Karla Rašky. V areálu bylo vytvořeno 5 polních nemocnic, pracovalo zde 50 lékařů a 30 zdravotních sester. Vedoucí lékaři pro jistotu nařídili pro celý Terezín patnáctidenní karanténu, po jejím uplynutí byli nemocní rozesíláni k léčení do nemocnic. Problém byl i nedostatek vody, jelikož německé letectvo vybombardovalo táborový vodojem. Počet obětí skvrnitého tyfu byl odhadnut na 1500.

Dne 8. května 1945 Terezín osvobodila Rudá armáda, ta dala k dispozici své zdravotníky. Mezitím se dozorci rozprchli, většinou do amerického zajetí.

Konečně přijela komise Červeného kříže a tuze se zhrozila z té bídy lidí. Do cely vstoupili dva kněží, strhli z Josefa Procházky všivé hadry, odvedli ho do koupele. Tam se jej ujala sestra Červeného kříže, vykoupala ho, zabalila do houně a naložila do autobusu, jímž byl Josef Procházka odvezen do kasáren na pokoj č. 57. Položili ho na slamník, dostal čisté prádlo, teplé deky, čaj a dověděl se, že jsme svobodní, že je 9. máje 1945. Vešel probošt litoměřický, sám vězeň terezínský, a podával ležícímu duchovní útěchu.

Pro Josefa Procházku si přijeli přátelé z Líbeznic Sutnarovi, aby jej odvezli domů. Avšak lékař odvoz nedovolil, jelikož zjistil, že jde u něj o skvrnitý tyfus. Josefa Procházku poslal na karanténní stanici, která byla v dřevěných barácích, kde se nacházely světlé prostorné místnosti a kde již byla připravena dřevěná lůžka. O pacienty pečovaly jednak řádové sestry, jednak zdravotní sestry české a Rudé armády. „K nim se přidala dobrovolnice, filmová herečka Nataša Gollová, ničeho se neštítila, pomáhala všem svým úsměvem. Pacienti jí přátelsky a s úctou říkali Natašo.“ (paměti Josefa Procházky)

Odjezd z Terezína

„Je ku konci května, je to pravda, transport do Prahy, kluci z pokoje ven, marš domů, než vezmu na vás klacek, tak vše komentovala matka Šatralová, která o pacienty pečovala, ale: »abyste po cestě nezlobili, pojedeme s Natašou s vámi«. Nic naplat, dostávám čisté prádlo a ani boty nechybí. Loučím se s lidmi těch zlatých srdcí, posazuji se do auta, které mě veze k vlaku, který přijel a je opatřen lůžky. Předobrá Nataša u vlaku něco říkala Židům, ihned někdo přináší oblek, a sama přináší boty a ponožky, a s pomocí matičky mne obléká.

Konečně vyjíždíme z Bohušovic a odtud na Prahu, Bože to je krása, vše je zelené a v plném květu, kol trati památky na boj, vidíme všude plno ruského vojska na nádražích, kde stavíme, přicházejí k nám do vagonu, i pivo přivezli, cigarety a mnohý z nich tiskne pěsti. Tak přijíždíme na Wilsonovo nádraží, rozdělují jídlo, ale bohužel nemám zuby. Nataša vyskakuje přes koleje k protějšímu vlaku, něco mluví k pánu a paní, stojící u okna. Nataša jde ke dveřím a pomáhá vystoupit asi 10leté holčičce. Pán podává holčičce balíček, vysazuje ji a říká: »dej to tomu pánovi«. Srdečně děkuji a pán mi podává ještě hrst cigaret a paní lahev vína. Děkuji za vše. Slyším: »to jsou mučedníci«, a celá ta rodina i železničáři, kteří hleděli na tento obrázek, pláčí, nic se nestydí. Nataša přiběhla, rozdělává balíček plný dobrot. Dali jsme se s Natašou do jídla a zapíjíme kávou, kterou nám dala ta dobrá paní: »heleď, vedle je kamarád a já vím, že také nejedl, vezmi mu to všechno i cigarety!«. Nataša utíká, ale hned je zpátky, vlak se rozjíždí.“ (paměti Josefa Procházky)

Hospitalizace v krčské nemocnici

Přijíždíme na nádraží v Krči, hned nás nakládají na auta a vezou do Masarykových domovů. V Masarykových domovech v Krči je již lékaři a zdravotní sestry očekávali, aby se jich ujali.

„Dávají mne na dvoulůžkový pokoj, všechno světlé, čisté. Přicházejí lékaři a usmívají se.“ (paměti Josefa Procházky)

Josef Procházka se zeptal ošetřujícího lékaře, zda může dát vědět rodině, že je zde: „Lékař praví, ještě jste byl na cestě, když rádio hlásilo jmenný seznam transportu. Dnes je 27. května večer a já jsem v Praze druhý den: »Bože Máňo, kde se tu bereš, jak jsi se dozvěděla, že jsem tu?« Naproti v pokoji je Zdeněk Huptych, který přijel dřív. Ve středu přijíždí též Olda s Járou Novákovým a ve čtvrtek vítám tebe, můj milý Vašku, třeba slzy v očích, ale radost a spokojenost v srdci, Vašku už jsme zase hasiči a naše né domnělé, ale pravdivé bratrství nemohlo přetrhnout ani nebezpečí gestapa ani Pinďovo sanatorium v Terezíně. Chtěl jsem ti říci, za měsíc budu doma, a ty jsi řekl, máme ujednáno, že pojedeš dnes domů, ale všechno telefonní vedení je přerušeno, tak až zítra. Zítra doma – zítra doma, snad to ani není pravda! Oba se s Máňou usmíváme, věřím ti Vašku, zítra na shledanou! Zítra domů, to již bude červen. Ještě dnes jdu na rentgen, »plíce máte zdravé«, praví lékař. Staví mne na váhu, 29 kg 60 dkg z 68 a ½ kg. Ráno se procházím a sestřička říká: »Je 1. červen 1945, dnes pojedete domů!«.

Oblékám se, jsem připraven k odchodu domů. Bože, přichází Máňa, Šámal, Oldřich a Jarka Hamerschmid. Máňa obíhá, aby přinesla propouštěcí listiny, zatím si s hochy vyprávím, co je za novinky v Líbeznicích, hasičstvo se v revoluci hrdinně drželo a nezklamalo. Konečně Máňa nese patřičné povolení a hoši mne vedou. Na chodbě nastalo srdečné loučení s přítomnými lékaři a personálem. Bože, tolik lásky ani pozornosti si nezasluhuji. Matička Šátralová odkudsi přiběhla: »počkej, hochu, já si tě odvedu«, a tak mne tato dobrá žena, slzy v očích, dává do auta. I zde na dvoře nové loučení, hoši mají v očích plno slzí.

Auto se rozjíždí a zastavuje u pankrácké trestnice, hledím na ozdobený hrob padlých hrdinů a zároveň vzpomínám na pankrácké vězně, mučedníky.

Projíždíme Prahou a než jsem se rozhlédl, vidím náš kostel, auto stáčí do naší ulice, před samý dům. Vynášejí mne z auta, jdem po dvorku, nic se nezměnilo, hladím svého dobrého psa Vencu. Ve světnici se nic nezměnilo, dávají mne na lůžko, je půl jedné odpoledne, zavírám oči, nechce se mi ani věřit, že po takém několikaměsíčním životě jsem opět mezi svými – doma.“ (paměti Josefa Procházky)

Doma Josefu Procházkovi byla poskytována veškerá možná péče. Navštěvovali jej členové hasičského sboru a uzdravoval se, hovořil o svých zážitcích a sepsal své paměti za posledních osm roků svého života. Bohužel počátkem jara roku 1946 se jeho zdravotní stav náhle začal zhoršovat. Zemřel 9. dubna 1946. Pohřben je na líbeznickém hřbitově, na jeho pomníku je napsáno: „Josef Procházka, nar. 20. 1. 1901, zemřel po útrapách vytrpěných v koncentračním táboře v Terezíně – Malá pevnost, 4. dvůr † 9. 4. 1946.“

                                                            Mgr. Hana Bílková, Líbeznice

Zdroje:

Pamětní kniha vzájemně se podporujícího spolku pokrývačů pro Líbeznice a okolí, 2-10 str., Líbeznice, 1958.

Paměti Josefa Procházky zapsané L. Šílou, 1–30 str., Líbeznice, 1946.

 

Poděkování za spolupráci:

panu Radku Krausovi, panu RNDr. Janu Králíkovi, CSc., panu Františku Pokornému a paní Martině Šmídové

Za souhlas se zveřejněním článku děkuje Komise historie Středočeského kraje Mgr. Haně Bílkové. 

 

^[1] Župy byly zrušeny a nově vytvořeny okresní hasičské jednoty: I. obvod Praha východ – Karlínský, II. obvod Praha západ – Podbělohorský, III. obvod – Zbraslav-Kazín.  Kraj I. sdružoval OHJ 12 Pražskou Demartiniho, OHJ 43 Povltavskou a OHJ 56 v Brandýse nad Labem.

 

Josef Procházka

Josef Procházka - 1. řada, čtvrtý zprava