Bratr Florián  Nezbeda narodil se dne 22. srpna 1893 v Městci Králové, okr. Poděbrady. Navštěvoval s dobrým prospěchem pětitřídní školu obecnou a měšťanskou ve svém rodišti. Jeho mládí bylo jako všech chudých hochů těžké, jeho život byl boj o slušnější místo v lidské společnosti. Po vystoupení ze školy počal se učit zámečnictví, ale po krátkém čase seznal, že se k tomu nehodí, proto vyučil se obuvnictví, pří němž setrval až do konce svého plodného života. Protože jeho otec, blahé paměti, byl velmi dobrým a poctivým hasičem, přejal i náš Florián lásku k hasičství a již ve svých 18 letech přihlásil se k sboru v roce 1912. Navštěvoval pilně hasičská cvičení, takže se stal dobrým a velmi schopným hasičem. Po několikaleté činnosti byl zvolen četařem a dále zvolen za člena župního výboru hasičské župy Královéměstecké č. 21. Po sloučení župy poděbradské s městeckou byl zvolen velitelem II. obvodu Okresní hasičské jednoty poděbradské a po sloučení této jednoty s jednotou nymburskou byl zvolen velitelem III. obvodu OHJ č. 34. V témže roce byl zvolen také velitelem hasičského sboru v Městci Králové, kde byl dlouholetým náměstkem velitele. Všichni členové, jak v místním sboru, tak i v celém obvodě jej měli velmi rádi. Nedal svému členstvu ublížit, dovedl se vždy člena zastat a máme v dobré paměti, kdy Němci nás nasazovali na práce, jak za každého hasiče se zasazoval, dokazoval jeho nutnost doma, jezdil, vymáhal a pamatuji se na případ, kdy se mu zákrok ne-zdařil, jak dlouho o tom mluvil. V té době volali jsme telefonem často i v noci bratra Švandrlíka z Jičína a usilovali jsme, aby bratři nemuseli na práci k nenáviděným nepřátelům.

Již začátkem prosince 1944, kdy docházely zprávy o zatčení některých bratří, měl br. Nezbeda tušení, že ho to čeká. Obával se toho a činil přípravy, jak by zatčení unikl. Odhlásil se na místním policejním úřadě, že půjde do některé pražské nemocnice na operaci, ale ve skutečnosti chtěl se skrývat poblíže domova. Oddaloval však tento krok, až dne 28. prosince 1944 byl zatčen místním četnictvem na rozkaz gestapa v Jičíně. Při své cestě na nádraží vyžádal si od četníků, kteří jej vedli, ještě rozhovor se mnou. Přišel do dílny ke mně sám, četníci zůstali v obchodě. Při loučení plakal, jakoby tušil, co jej čeká. Na můj pokyn, aby utekl, že jej pustím zadem, řekl: „Pro hasičskou věc trpím a věřím, že v krátkém čase se opět sejdeme." Nato byl odvezen k vyšetřování do Jičína, kde byl držen 47 dní a dne 6. února 1945 odvezen do terezínské trestnice na Malou pevnost, kde se sešel s ostatními členy hasičského bratrstva, kteří byli také o svobodu oloupeni. Byl v cele čís. 5 a později byl převeden do cely čís. 42. Co vše musel přetrpět, věděl nejlépe on sám. Jeho touha po domově byla veliká; vždyť zanechal zde milující manželku, která ze vzpomínek a pláče nevycházela. Přišel pátý květen 1945 a s ním i naše osvobození. Bratr Florek byl dne 7. května z Terezína propuštěn a dostal se do Roudnice, kde přespal. Odtud dojel do Všetat, odkud zatelefonoval, že je již na cestě k domovu. Bratři z Běrunic mu ihned jeli autem naproti do Nymburka, ale nemohli jej najiti. On však dojel sám, do Poděbrad a odtud jej bratři hasiči dovezli na motocyklu do jeho milého Městce dne l0. května. Ale již druhého dne počaly se ukazovati horečky. Odešel do místní nemocnice k prohlídce, kde byl shledán skvrnitý tyfus. Nemoc se v horečkách stále horšila, až dne 20. května vydechl náš milý velitel naposledy. Pohřeb konal se dne 23. května 1945 za veliké účasti hasičstva i občanstva. Nyní spí svůj klidný a věčný spánek na hřbitově v Městci Králové.

Bratr Florián Nezbeda byl povahy milé, byl to výborný společník a každý jej musel mít pro jeho dobré vlastnosti rád; nikoho nezarmoutil, a kde on byl, tam bylo veselo. Jedinou jeho radostí bylo hasičství. Dovedl vypravovat historky z hasičského života celé hodiny a nikdy tím neunavil. Jako řemeslník byl dovedný a příslovečně poctivý, jako občan byl ctěn a vážen, protože to byl jedním slovem dobrý člověk.

Po našem milém veliteli zůstala vdova, která věrně chodí ošetřovat hrob, kde odpočívá ten, který ji tak miloval a čeká, odkud se ozve zavolání: „EMKO!"

Bratr Florián Nezbeda